Report z festivalu Wilsonic: Feel So Good, Bratislava!

Zdlouhavý páteční výjezd z Prahy směrem na Brno a dál na Slovensko nám v autě zpříjemňovala kompilace Live, kterou pro label !K7 připravil Henrik Schwarz, jedna z ikon sobotní noci v Bratislavě. Do jeho vystoupení však bylo ještě dlouho a nás čekala hudebně vydatná páteční noc.



Pátek je svátek

Na městskou pláž Summer Club Incheba, kde letošní Wilsonic postavil čtyři scény, jsme dorazili ve chvíli, kdy se na hlavní scéně Live připravovala s osmdesátkami koketující dvojice Junior Boys. Rychlá prohlídka areálu ozdobeného barevnou statickou projekcí namířenou na betonové stěny hal bratislavského výstaviště, v jehož areálu se pláž nachází, vytvořila z přes den šedé architektury nepřehlédnutelnou galerii moderního umění.

Na vizuální umění však bylo dost času, teď se z hlavní scény ozývaly retro zvuky syntezátorů a jednoduše odklapávající rytmus. Junior Boys sice na pódiu vypadali jako dva nezávislé projekty – Johnny Dark jako zadumaný laptopový producent a Jeremy Greenspan jako zvukař ladící klávesy, kytary a mikrofon – ovšem z výkonného a precizně vyváženého zvukového systému vycházely propracované synthpopové melodie. Netanečně znějící album se na koncertě změnilo ve funkční oživení nevkusné atmosféry předposlední dekády minulého století. Jednoduše zapamatovatelnou Bits and Pieces se Junior Boys zavděčili každému. Od experimentování byla na Wilsonicu kupa jiných. Jak klapající diskotéka funguje, se dočkáme i v Praze – už letos 4. srpna v Roxy.

S přídavkem přišel nad bratislavskou pláž vydatný déšť. V té chvíli se naštěstí rozjely i kryté scény. Přesouváme se do Clubu, kde už se s mikrofonem v ruce a sputnikovským svetrem na sobě vítá se zatím prořídlým davem Tim Exile. Před pár měsíci mu vyšla našlapaná deska Listening Tree, s níž se oficiálně zařadil mezi elektronickou smetánku. Tenhle showman vystavěl hodinové vystoupení stejně jako Jamie Lidell na pohrávání si s vlastním hlasem, jenž na pódiu samploval a transformoval v řízné taneční pecky s nejasným původem a rychlostmi měnící se každých pět sekund. Zběsilou hlasovou exhibici doplňoval vtipnými grimasami, seskočil do davu a při procházce mezi posluchači odehrál jednu skladbu s joystickem-controllerem v ruce. Aniž by se dostavil jediných hluchý moment, vtipné beatové orgie vyvrcholily skladbou Family Galaxy přelévající se z průrazného elektrohouseu do nechytatelného drill´n´bassu. Nebezpečně silnou Don´t Think We´re One udusal veškeré pochyby, tohle je důvod, proč poslouchat experimentální elektroniku. Bratislavské publikum nemělo dost, vyžádalo si breakcore. Ve zběsilém rytmu, avšak znovu s mnoha odbočkami, se s námi Exile rozloučil.

Pátek jsme zakončili na scéně Arena. S houpavými „melodiemi“ rakouského Dorian Conceptu adrenalin po Exileově cirkusu opadl, naděje nenaplnil ani další emblém Wilsonicu – mladý Hudson Mohawke. Jeho neukočírované vystoupení s milionem nápadů a tisícovkou notoricky známých samplů vtloukaných do vyspeedovaných hip-hopových beatů bez jasnější vize přesně vystihuje lehkou kritiku anglického časopisu Wire na adresu labelu Warp, kde letos vyšlo Mohawkeho EP Polyfolk Dance. „Ve 22 je (Hudson) možná docela mladý na smlouvu; určitě má svou nejlepší práci ještě stále před sebou.“



Překvapující sobota

Po páteční noci zmoklý areál městských lázní se vzbudil do slunečné a teplé soboty. Odpolední koncerty na scéně Live, jímž přihlíželo několik desítek sedících lidí, sice provázela ospalá atmosféra, ale s přicházejícím večerem se Wilsonic znovu převlékl do tanečního úboru. Britská elektrofunková skupina The Invisible připravila bezchybný warm-up hlavní hvězdě soboty a možná i celého festivalu – Jazzanově.

I když jsem si po jejich nedávném pražském vystoupení myslel, že vidím kapelu v nejlepší formě, na Wilsonicu dovedl Jazzanova band svou hudbu ještě do větší dokonalosti. Možná za to může prostředí open-airu, možná se jen od prvních koncertů více sehrála a tvoří ještě bezchybněji fungující živou kapelu. A to i přesto, že se od skupiny odpojil čerstvý otec Stefan Leisering, jinak základní prvek projektu. Energizující swing dechové sekce, skromné, ale přesto nepřeslechnutelné, klávesy a především kontrastující hlasy Paula Randolpha & Clary Hill udělaly z koncertu znovu událost no. 1. I Clara, která na Wilsonicu vystoupila vloni, několikrát prohlásila, že se tu chce vrátit i příští rok a na adresu publika několikrát zvolala, že je to zatím nejlepší koncert. Feel So Good, Bratislava, zůstalo mi v paměti.

Dojem předčasného vrcholu festivalu potvrdily dvě špatné zprávy – dubstepový producent Rusko zůstal za Kanálem, syntezátorový experimentátor Rustie se prý ztratil někde v Bratislavě. Do line-upu přibyl na poslední chvíli Philip TBC a Slovák Junior (kdo to vlastně je?), jenže to byla hodně slabá a hlavně nepatřičná náhrada. Na výběr tu toho však bylo ještě pořád dost.

Sobotní dění na scéně Club otevřel španělský hlasový ekvilibrista Hyperpotamus. Na první pohled tu sice „nepatřil“ – naboso, ve flanelové košili, obklopen čtyřmi mikrofony a za pasem vodou naplněný měch – ale dělal vlastně to, co den předtím Exile. Jen bez přehnaných elektronických mašinek. Samploval si vlastní hlas, stavěl na něm košaté konstrukce a předváděl domorodé tance. Příjemné prozření v obklíčení moderních technologií.

Novozélandský projekt Disasteradio přivítal návštěvníky Areny řízným elektrohouseovým nářezem naplněným funkovými samply, ty však postupně nahradily gameboyové zvuky. Tady si návštěvník uvědomil, že 8 a 16bitová scéna, která ještě vloni žhavila reproduktory řady světových festivalů, se rozpustila do ostatních (a čerstvějších) žánrů.



Nováček v. mazák

I když jméno Daj Ray asi návštěvníci neznali, vyklubala se ze setu tohohle mladého Američana nejsympatičtější hodina na Wilsonicu. Bylo vcelku jedno, jakým tempům holdujete, Daj si ve svém eklektickém setu, který byl spíše jen přehráním skladeb z jeho ještě oficiálně nevydané desky Frequency, pohrál se všemi žánry. Když už se zdálo, že si na své přijdou vyznavači lehkého houseu, zbořil usměvavou atmosféru breakbeat-metalovým intrem á la Prodigy a postupně se přesunul i k podbízivému dubstepu. Jedinou, ale nejzásadnější, spojnicí celého jeho setu byla odevšad dýmající obliba klasické hudby – na Daj Rayovy atmosférické a pocitové plochy, jež dokázaly znatelně ztupit i syrovost tanečních beatů, se nezapomíná. Příjemné bylo vidět, že si koncert užívá a jeho tvrzení „you are the best“ bylo možná přehnané, ale tak nějak tu patřilo.

Oproti tomu Němec Henrik Schwarz je v elektronické hudbě mazákem a uvědomuje si to. Pokud chce evropská kapela prodat singl, padá úloha remixéra často právě na tohohle reprezentanta labelu !K7. Z předělávek se skládala i jeho hodinka na Wilsonicu. Co zprvu znělo jako sofistikovaná párty jízda, se v průběhu několika minut a motivů změnilo do kolovrátku postaveného na neměnném tempu a razanci. Atmosféru tradiční masové akce doplnilo i ty, že v Areně najednou nebylo k hnutí (vedlejší stage Club měla problémy s nazvučením kapely Napszyklat). Z toužebně vyhlíženého koncertu se tak paradoxně stal moment, kterým pro mě letošní Wilsonic skončil.

Ovšem nic to nezměnilo na tom, že tým kolem Tibora Holody letos znovu připravil jeden z nejzáživnějších, a přesto objevných, evropských festivalů. I volba městské pláže se ukázala jako ideální. Dva večery strávené pod dohledem „bratislavského ufa“ a vyplněné elektronikou, na níž se ve světě stojí fronty, ale my o ní ještě moc nevíme, zůstanou v paměti ještě hodně dlouho. Díky!



Autor: Ondřej Stratilík
Foto: Katka Malá