Report z lednové Breaksome v Roxy od Myclicka

Chillout? Z temné jeskyně do barevného pokojíčku!

Mohl bych vám zde psát, jak ještě v jedenáct hodin v klubu Roxy nikdo, kromě čtyř DJs  a několika barmanů, nebyl. Mohl, ale já si řekl NE! Každý už totiž dneska ví, že v Roxy, ačkoliv je klub otevřen od dvaadvacáté hodiny, se parket plní někdy o půlnoci, někdy v půl jedné a někdy až v jednu. To vůbec nevadí - alespoň máte šanci nasát atmosféru o něco dříve a v chilloutu se nemusíte s nikým mačkat a přetahovat o volné místo na sedačkách. A u prvního drinku se pak můžete rozhlédnout tím notoricky známým prostorem a... A zalapat po dechu! "Jsem tu opravdu správně?" V chilloutu se těsně před Vánoci začalo pracovat zřejmě s plným nasazením a tento prostor doznal dosti zásadních změn. Zvykli jste si chodit za DJem tou mezírkou kolem jeho pultu a radit mu, co že má ten večer hrát? Tak na to už zapomeňte! Díky novému pultu a velkému reproduktoru mezi ním a zdí se k němu s mírami 90-60-90 rozhodně nedostanete. Že jste vzadu u baru neslyšeli, co že to ten DJ vlastně hraje? Změna! Milou společnost vám nyní v této místnůstce udělají čtyři reproduktory, které jsou zavěšeny na stropě proti sobě. Připadal vám tento prostor tak nějak špinavý a zašlý? A co takhle teplé červené a oranžové barvy? Všechno je jinak a rozhodně se dostavte na exkurzi! Jen jedno vám poradím. Dejte si ji ve stoje, jinak se vám prdelky z těch basových linek na laminátu poněkud rozvibrují. I když... Je to vlastně jen na vás, jak to máte rádi! :)

Gorily to roztančily!

Tou dobou tu (zřejmě) už dobrou hodinu gramofony a CD přehrávače ovládala pro mě dosud neznámá dvojice z bookingu ReversArt Honey & Win.cent a vy jste si tak ideálně mohli doplnit vzdělání o fakt, jaký že drum´n´bass se hraje na západě Čech. A řeknu vám, že na západě to mají rádi jak od podlahy, tak také zvesela! Zatímco se v hlavním sále hrálo, svítilo a projektovalo pro nikoho, tady se svému rozevlátému tanci oddávaly alespoň tři páry. Na hlavním pódiu si to mezitím v ping-pongu rozdávali pánové Kaplick a Saku, přičemž hrací plochou jim nebyly dva zelené stoly se síťkou uprostřed, nýbrž konstrukce z lešení, na níž si vrněly a předly hned tři gramofony a dva CD přehrávače poslušně propojené do mixážního pultu. Aktuální stav utkání vám neřeknu, ani kdo v tomto zápase zvítězil - síly byly totiž zcela vyrovnány a chlapci si spíše nahrávali. Teď už jen co s tím prázdným parketem, když je půl dvanácté a všichni tu spíše popíjejí a debatují... Snadná pomoc! Feel Good Inc. od Gorillaz a to i v remixu od Stanton Warriors dokázala zvednout tři anglicky mluvící dámy v kozačkách a s kabelkami přes rameno. Konečně něco, co v té anonymní směsi poznali, konečně něco dobrého! Pak už stačil jen jeden rozdováděný tanečník, kterému byl i tento velký parket nějak malý a ti další přihlížející si alespoň o pár kroků popošli blíže. Prima, pomalu se nám to plní!

Světla za jedna, projekce za jedna, zvuk za jedna...

Při známé a hrajícími pány ještě stále oblíbené Questo E Sporco od Koma & Bones se na parketu nacházela již padesátka statečných a natěšených a začínalo to tu pomalu žít! Možná, že za ty známky života mohly také výzvy ze dvou pláten a překvapivě i LCD obrazovek (že by dárek k Vánocům?), které na ně vtipně stříhal VJ Quark z astraL d:Vision. "Milé děti! Hybaj na parket!" stálo na nich v jednu chvíli. A děti poslušně šly! Hodné děti... A ještě dvě věci tu právě atmosféře hrály do karet. V prvním případě stejná předvolba pro zvukový režim, který nastavil Štěpán Tůma už na párty s Rennie Pilgremem, v tom druhém naprosto přepychová světla. Však šlo tentokrát o sehranou hru hned pro čtyři ruce - dvě Ondrovy a dvě Pavlovy. To se to panečku potom svítí! Ze začátku pomaloučku, polehoučku a pouze jednoduché "stmívačky" do hudby, přičemž své další světelné zbraně si pánové ještě nechávaly schované v pouzdrech. Deset minut před jednou hodinou se na své pracoviště dostavil ten, na jehož příchod alespoň každý druhý na teď už zcela zaplněném parketu čekal. Až se mi chtělo vykřiknout: "Hyper! Hyper!," ale to bych jen nostalgicky zavzpomínal na svou mladickou nerozvážnost a tak jsem zůstal raději jako myška... Ze zákulisí byl mistrovi ještě doručen povolený doping v podobě velké lahve vodky s kartónem Red Bullu, Kaplick se s publikem rozloučil zásluhou právě Hyperovy Ant Music, v níž mistr své síly spojil s Leeroy Thornhillem, ex členem legendárních Prodigy, a okamžitě vyklidil pole. Na Prodigy ostatně během celého večera také dvakrát došlo!

Hyper: kytarista, elektrikář, hip-hoper i bootlegář. 

Tolik očekávaný Guy Hatfield se postavil za mix pult, připravil si své první CDčko, našel si začátek, od něhož už jen v pravý čas zmáčkne ono zeleně podsvícené tlačítko Play, a... A vypnul téměř na konci Martinovu placku tak, že se pomalu setrvačností zastavovala. Nastala dramatická pauza, následována jekotem těch nažhavených dole, pan DJ si sám sobě zatleskal s rukama nad hlavou a pustil intro, v němž se alespoň jednou slůvko "Hyper" také ozvalo. S jeho zálibou v kytarách se mohlo české publikum seznámit již před rokem a něco v Abatonu a jelikož ho tento strunný nástroj ještě stále nepustil, prvních dvacet minut to bylo hlavně o něm a o jeho síle. Jako správný obchodník navíc vyslal mezi lidi také vlastní materiál z desky We Control. I přesto, že Exceeder od projektu Mason, ta úžasná fungující a uvrzaná electro věc zněla již ke konci setu obou našich chlapců, také on ji vzápětí zařadil do své hry znovu. Inu pokud by se nacházel na svém místě včas, tuhle "chybu" by zřejmě neudělal. Přesto se podruhé puštěný Exceeder dočkal logicky ještě větších ovací (vždyť to bylo přece od něho!) a v podobném electro soundu jsme pokračovali dále. Překvapením tu byla určitě Junk od Ferryho Corstena, samozřejmě ne v originále, nýbrž v remixu od The Body Snatchers. V jeho skladbách bylo dost často ke slyšení hip-hopové frázování, zásluhou zajímavého bootlegu jsme zase zavzpomínali na stařičké Snap! a jejich The Power a během těch sto dvaceti minut jsme se podívali do všech tajuplných zákoutí, co jich jen breakbeat má.

Dobrý a zábavný DJ, ale také špatný zvukař...

Sám Hyper přijel jak s dobrou náladou, tak i s partou povedených kamarádů a tak házel úsměvy na všechny strany, tleskal si do rytmu, podával ruce a objímal se s kdekým. To všechno s přehledem stíhal, nutno však podotknout, že s dlouhými mixy to nepřeháněl. Zároveň však ani nijak zásadně nechyboval - zkrátka profík! Narozdíl od předloňského Abatonu se naštěstí už vyvaroval rewindů, ke slovu se dostaly také pioneerovské hrátky s efekty a jeho set zářil všemi barvami. Publikum na parketu však chvílemi řádilo a chvílemi jen stálo se zakloněnými hlavami... Proč? Něco je špatně, něco tu zřejmě nefunguje. Co je to? Nic víc, než klasická chyba, jíž se dopouští téměř každý zahraniční host. Nedbaje varující nálepky na mixážním pultu, nedbaje limitéru, snaží se poskytovat ven co nejvíce decibelů a rozsvítit i tu poslední červenou diodu, přičemž se zvuk jen nepříjemně houpe a ke všemu je zkreslený. Poučen jak na to, několikrát zakýval hlavou, že rozumí a teď už jsme jen museli doufat, že si tu dobře míněnou radu vezme k srdci a už to nebude s ventilováním té své muziky tak vehementně přehánět... Jak už jsem se zmínil, na tajné světelné zbraně měla teprve přijít řada. Zatímco v úvodu této párty mělo duo osvětlovačů slabost pro červenou, ty oslepující žluté reflektory, které při breakdownech zalily svou palbou celé pódium, téměř okamžitě také vyvolaly salvy nadšení, stejně tak jako paprskové efekty, které byly zavěšeny na obou balkónech a takřka hypnotizovaly na povel! S takovouto baterií se to asi hraje - to nadšení z davu až sem na pódium přímo sálalo.

Vzhledem k výšce nahrbený, přesto zaručeně nejrovnější!

Střídající Josef Sedloň převzal otěže přesně ve tři, ani on si neodpustil už podruhé tento večer tu slavnou Hyperovu Antmusic, která zní jako kdyby ji nazpíval Ozzy Osbourne a s níž se Guy už tenkrát před rokem blýsknul v Abatonu. Ten večer však právě od Josefa zazněla také česká muzika, to když do svého setu zařadil zdařilou, avšak na tanec poměrně komplikovanou, skladbu Láska od projektu MIDI LIDI. On vlastně celý Josefův set byl hodně experimentálním výletem... Nic šablonovitého, spíše tracky různých odnoží breakbeatu a podobně jako loni v Abatonu na Finger Lickin´Special Night  se nebál do své hry zařadit vsuvku jenom a pouze s rovnými beaty. Za gramofony přitom již tradičně dováděl v divokém tanci a při dva roky starém bootlegu What Time Is Love, původně od KLF, to vypadalo, že by si šel tuhle pecku nejraději užít se všemi na parket. Jako kdyby si ji v pátek měl vyslechnout naposled. :) Okolo čtvrté však parket poměrně prořídl a únava si začala vybírat svou daň a první postelové přeběhlíky. Chillout k ránu překvapivě ovládla Shadowbox Mafia zastoupena kmotry 2K a Swegem, kteří tu na střídačku "suplovali" za hosty z daleka. Nutno podotknout, že tak nahlas, že už to bylo málem o uši... Hezké, ale až příliš hlasité! Takže?

Všechno hezké jednou končí, jde se na kutě!

Půl pátá rozhodla a vzhledem k tomu, že preferuji poslední noční autobus před prvním metrem, vzal jsem rychle nohy na ramena, abych ho stihl. A stihl! :) Cestou jsem se ve vzpomínkách vracel k tomu, co jsem právě prožil a trochu se styděl za absence na Breaksome večírcích. Vždyť takovou atmosféru už jsem v Roxy dlouho nezaznamenal, nálada se tu přímo vařila! Že bych si poslední dobou vybíral jen samé mdlé párty, na něž si to publikum chodí spíše odzívat než užívat? Těžko říci... Jedno však vím už teď! Udělám maximum pro to, abych dorazil na Breaksome i v únoru. Hybrid mám totiž moc rád a i přesto, že nepřijedou komplet, Mike Truman zahraje určitě i skladby ze svého studia, k nimž se normální smrtelník hned tak nedostane. Takže v únoru repete! A že bych se stal nakonec residentním návštěvníkem? To ještě ukáže čas. :) Každopádně pátek 12. ledna roku 2007 zůstane zřejmě nadlouho v mém srdci bezpečně uschován...