Report ze sobotního Cosmic Tripu od Myclicka

Příliš líný, příliš rychlý!

Pozoruji to na sobě už delší dobu... Jsem čím dál lenivější a pohodlnější! Už v květnu jsem věděl, že Nescafé camp, ta oáza klidu a pohody s koblihou a kafčem ke snídani, letos své stany na Cosmic Tripu nerozbalí. Už v květnu jsem věděl, že všechny chatky v areálu jsou beznadějně zabrány. Co s tím? Než dva dny na nohou s pár minutami spánku díky netolerantním spolunocležníkům či spíše spolupovalečům, to raději 50% zábavy, rozhodl jsem rázně! Vstříc muzice na sever Čech jsem se tak vydal až druhý festivalový den a strávil zde jedenáct hodin čistého času. Jak oněch bezmála čtyřicet tisíc festivalových vteřin přesně proběhlo, vám už nepovím, dovolil jsem si však shrnout ty nejzákladnější momenty a přihodit své postřehy. Po pravdě řečeno, tentokrát jsem příliš spěchal! V sedm hodin se sice otevíral areál, ale s hudební produkcí to byla zatím slabota. Nebýt toho, že v Red Zone stanu svá CDčka roztáčel DJ Howska, v celém areálu by bylo vlastně hrobové ticho. Zvuk se z tohoto červeného domečku ovšem linul všemi čtyřmi stěnami s takovou vervou, že jako kulisa k prozkoumávání místa konání bohatě postačil. Co teď a co potom? Vzhledem k pokročilé hodině a kňourání žaludku, který málem hudební produkci přehlušil, bylo poměrně jasno. Ve srovnání s loňským ročníkem se stalo rozmístění jednotlivých stánků takřka totožným a tak šel člověk najisto.

Einmal pizza, bitte!

Že budu při objednávce pizzy potřebovat pár kilometrů od Prahy němčinu, jsem tedy nečekal. Inu vstupujeme do Evropy a Evropa k nám, naštěstí body language je jazykem univerzálním a nemusíte ani navštěvovat kurzy pro nedoslýchavé. Kousek vysušené pizzy za 65 Kč byl jakž takž v normě, zato v průběhu noci zkonzumované nudle plné feferonek, tvrdého čínského zelí s jinak mdlou chutí za sedmdesát korun českých, to už byla poněkud zlodějna. Oproti loňskému ročníku rozhodně palec dolů a příště mě holt ten nezájem ostatních musí dopředu varovat! Ještě že na festivaly přijíždím především za muzikou a ne za roztažením pupku. Ale kde ta muzika vlastně je? Obě dvě pódia, tedy tradičně to větší s technem a menší s drum´n´bassem, započnou svou produkci až ve 21:00. :( Člověk se tak mezitím mohl naučit pěstovat květiny pod umělým osvětlením, koupit si do zásoby lightsticky, aby náhodou pod rouškou noci nezakopl, či prolistovat aktuální nabídku Sirkirova plzeňského obchodu s vinyly DJ33. Bohužel house tentokrát v přepravkách chyběl... Devátá hodina je tu a na obou pódiích se začíná takřka na chlup přesně. Tedy nejdříve vzhůru do bazénu, nad nímž se právě DJ Orbith rozehřívá a zároveň dokazuje, nakolik se před akcemi podobného druhu vyplácí číst ony PR rozhovory. Ačkoliv sliboval čtyři roky staré techno, prvních čtyřicet minut je to jen a pouze o aktuálním německém zvuku. Tedy minimalu s příměsí těch čarokrásných electro rejstříků. Při těch písklavých tónech skladby Geht´s Noch, kterou má na svědomí polovička Alter Ego Roman Flügel, už se ruce zhruba sedmdesáti nedočkavců zdvihají, také Aleš tradičně křepčí za gramofony, vše je řádně groovy a funky a za výběr aparátu patří organizátorům rozhodně jednička s hvězdičkou. Vše si tu tak úžasně pomlaskává a cinká přesně tam, kde má. Ne každý mix je přesto úplně přesný, ale těžko říci, jaká byla situace na pódiu (v rychlostech později chybuje i Carl Craig). Na pódiu druhém je podstatně rozjetější atmosféra, každý tu skotačí na hru začínajícího Sukiho, jako kdyby to mělo být naposled, zvuk je ovšem příliš potichu a s basy se poněkud spořilo. Co se týče Red Zone stanu, tak tam v tuto hodinu řádí DJs Saku a Kaplick. Než by jeden musel čekat na druhého, až jeho čas milostivě uplyne, vzhledem ke své sehranosti si chlapci střihli hned čtyři hodinky trvající a přitom naprosto vyvážený ping-pong. V něm nechyběli například atmosféričtí Way Out West, ale také množství vynikajících a rozhodně neurážejících bootlegů. Opravdu spanilá jízda!

Legendární neúčast další legendy...

Náhle se areálem začíná šířit šuškanda: "Juan Atkins nepřijel! Juan Atkins nepřijel!" Opravené line-upy na barech tento (poslední dobou rozšířený) kolorit už jen mlčky potvrzovaly. Přitom v kuloárech se praví, že milý Juan přijíždí tak na dvě ze svých deseti dohodnutých hraní. Holt losování lokality, pro kterou si tentokrát mistr udělá svůj drahocenný čas, dopadlo v náš neprospěch... Co ovšem s touto nově vzniklou skutečností? Nic zásadního! Holt si každý z předskakujících (a určitě rád) svůj set o půl hodinky protáhne a druhá z hlavních hvězd večera, totiž Carl Craig, si také následně zahraje o něco déle oproti původnímu plánu. Mezi jedenáctou a jednou se tak gramofonů chopila Nika 77, která tak, ke konci už opravdu techno hrajícího Orbitha, ve startovních blocích vystřídala. Bohužel mi její těžkotonážní a na mě až příliš monotónní set v tento okamžik opravdu příliš nesedí a tak se přesunuji o dům (respektive o stan) dále. Ještě předtím stíhám jedno rychlé kafe na stánku Nescafé. Málem jsem ho měl o padesát korunu dražší, ale v okamžiku, kdy by mi do levého ucha bušily Veroničiny kovadliny, do pravého Koogiho zlomeniny a mezi sluchové ústrojí ještě breakbeatová jízda obou pánů z Breakbeat.cz, asi bych si také nebyl příliš jistý v počtech... Mimochodem Koogi s Lindee předvedli dokonale sladěný tandem, přičemž jejich liquid funková jízda, plná oněch veselých melodií a rozpustilých bicích kolovrátků, věrně připomínala High Contrastovu poctivě odvedenou práci na minulém ročníku. Linda to s hecováním davu opravdu umí, škoda jen, že jí zvukař nějaké ty grády nepřidal. :(

Devět rozvášněných pekelníků, takoví jsou Atomic Hooligan live!

Atomic Hooligan byli velkým magnetem, obzvlášť, když měli zahrát živě. Pokud je znáte jen coby remixéry underworldovských hymen, pak si urychleně doplňte vzdělání... Těch devět lidí na pódiu vytvořilo v červeném stanu hotové peklo! Tohle byl novodobý punk, až se prkenná podlaha pod náporem tolika rozdováděných těl zlověstně prohýbala. Kytara, basa, živé bicí, perkuse, dva "mašinkáři", na CD playery scratchující DJ, MC a dvě zpěvačky, z nichž ta jedna se prý tolik styděla, že jsme ji museli řevem povzbudit, aby vůbec vystoupila. :) V ten okamžik jsem měl pouhou hodinu po půlnoci pocit, že vrchol večera je asi opravdu tu! O něco později se mohl s vysloveným verdiktem přeměřovat už jen Carl Craig. Ten začal, jak se dalo předpokládat, opravdu pomalu a pak už nás jen odborně seznamoval s tím, proč se právě Detroit stal tolik vyhlášeným a proč získal ten hrdý titul Mecca techna. Retrospektivní set s Throw od vlastního projektu Paperclip People, se slavnou Strings Of Life od Derricka Maye, Give It Up od The Good Men a podobnými plackami se společným jmenovatelem: smyčce vs. klávesy tu zásoboval bazénové publikum. Vlastně plackami... On hrál z Abletonu! Za gramci stál jako opravdový kazatel, pouze občas se mu svezla hlava mírně nalevo ke sluchátkům, aby dorovnal rychlost, přičemž ty mixy byly dlouhé a ty skladby rovněž. Bohužel tohle bylo ono techno pro starší ročníky a těch na Pudlák příliš nedorazilo. Stalo se to, co každý dopředu čekal. V prvních třech řadách to vřelo, v těch dalších už stály jen solné sloupy. Dav se zavlnil pouze při notoricky známé The Bells od Jeffa Millse, mě osobně milý Carl potěšil s úchvatnou prostorovou novinkou Erotic Discourse od Bobby Peru, kterou jsem si sám teď na asfaltu opatřil. Zatímco tady se dav nudil, rozlámaná stage byla rozžhavena do běla. Set Tonyho Colmana byl precizní, veselý a vzdušný, následně se šéf London Elektricity chopil mikrofonu, představoval Johna B a neplánovaně se tak z něho stal nejhlasitější MC celého fesťáku. Johnův prvotní hard step už však mé znavené končetiny nestíhaly a tak jsem nad tímto extravagantním umělcem a miláčkem českého publika mávl rukou a znovu se přesunoval prostorem i časem. Tentokrát byl mým cílem opět Red Zone, kde tancující bavil pro mě dosud neznámý The Rogue Element. Energický, zábavný a strhující set si tu užívali úplně všichni a podlaha už poněkolikáté dostávala zabrat. :)

Čas letí jako bláznivý... Já nechytím ho, ani vy!

Obloha se pomaličku rozednívala a finále se blížilo. V bazénu si tu lid pudlácký užíval zběsilou jízdu Dave Fishe, Red Zone teď na tři gramofony bavil šíleně přeřvaný Philip TBC a vzhledem k neúčasti další hvězdy, tedy amerického MC Turnera, který měl asistovat DJane Katche, se tak mikrofonu opět chopila neúnavná Lindee. Nutno podotknout, že to spolu holkám opravdu slušelo! Teď už zbývalo jen jediné... Sbalit náš nový karavan s nálepkami Techno.cz, posbírat po areálu černé plachty propagující server, který právě čtete a pak vzhůru na kutě s pytlem vzpomínek. Ve srovnání s loňským rokem byl úbytek zájemců o tento festival znatelný. Jen si vzpomeňte, zda jste se třeba loni v hlavním čase kupříkladu dostali do Red Zone stanu... Nedostali! A letos? Pokud bych mohl organizátorům fušovat do řemesla, pak nedokážu pochopit, proč si neobjednali na zaprášené cesty alespoň dvě cisterny s vodou. Mohli nám všem ušetřit ono nepříjemné chrchlání, smrkání a pálení očí. Vždyť je to tak snadné! Neúčast tolika hvězd samozřejmě mrzí, možná bychom všichni měli o několik zážitků z toho festivalu víc. Takhle jsem se místy přistihl, že se až příliš nudím a to se mi zase tak často na hudebním potlachu nestává. Každopádně na tomto místě bych rád organizačnímu týmu popřál vše nejlepší k deseti letům konání tohoto festivalu, pevné nervy do budoucna a aby byla ta zajímavá muzika pro nás posluchače vždy na prvním místě před vším ostatním! Hudba prý lidi spojuje, tak si toho važme...

   
Závěrečné +/- hodnocení:

+ zvuk techno stage
- zvuk drum´n´bass stage
+ světla a projekce (jak kdy a jak kde)
- nabídka stánků a služeb (jídlo tentokrát takřka nepoživatelné)
+ počasí
+ fronty u stánků
- reklamní masírka
+ toalety
+ ceny
+ značení
+ line-up
- absence hvězd z line-upu